Šedé skály Barrandova
Doplaval jsem k mostu ve Štěchovicích a zjistil, že davy lidí na něm ještě více zhoustly. Na mávání odpovídaly i posádky doprovodných lodí. Podplaval jsem betonovou tribunu. Na levé straně řeky stály další desítky lidí.

Ráz krajiny se ve Štěchovicích změnil. Zalesněné kopce se trochu vzdálily od vody. Já jsem se položil znovu na záda a plaval pro úlevu znak. Proud řeky v těchto místech už nebyl tak silný. Loď Pavla Sočavy se opět zastavila a nechávala se unášet proudem. (Pokračování textu…)

Sám ve víru zdymadel
Když jsem se probudil, bylo několik minut do čtvrté a začínalo se rozednívat. Já jsem však ještě chvíli ležel a poslouchal odfukování svých přátel. Velmi jsem si přál, abych byl už konečně na startu. To nekonečné čekání se nedá vydržet, to by snad nemělo být. Věděl jsem, že jak se ponořím do vody, všechno ze mne spadne a budu plavat beze stresů až do konce. Tyto stavy mi byly známé z předešlých maratónů a pokaždé byly stejné. Záleželo jen na tom, o jak náročný maratón šlo. Copak asi dělá Honza Novák? Možná, že se jako já převaluje z boku na bok a nemůže spát.A nebo se už konečně dočkal příhodného počasí a plave někde uprostřed Kanálu? Tolik vysněného kanálu La Manche, který ho, zrovna tak jako Venclovského, stál předem spousty sil, než se stoprocentně připravil a získal souhlas k plavání. Moc jsem si přál, aby byl jeho pokus úspěšný. V myšlenkách jsem se vrátil ke svému pokusu, znovu a znovu jsem probíral celou trať, kterou budu za dvě hodiny absolvovat. Snad se na nic nezapomnělo. Podíval jsem se na hodinky, bylo za pět minut půl páté. Za oknem bylo skoro úplné světlo a obloha byla bez jediného mráčku. Bude pěkně, počasí mi přeje. (Pokračování textu…)

Olympijská medaile za La Manche
Před domem stála šedá Volha s podnikovým řidičem Jirkou.
Pozoroval jsem svou ženu Elu a její neklid. Všechno prožívala se mnou a nebylo jí nejlíp. Já jsem věděl, že si přeje, aby už bylo po všem. Chtěla být u toho, ale starost o ročního Michala jí to nedovolovala.
„Za chvíli ti přijde Tomáš ze školy,“ řekl jsem, ale nebylo to nic platné.
„Tak ať doplaveš a nic se ti nestane,“ řekla trochu zastřeným hlasem. „Já to vždycky odskáču. Stojíš mi vůbec za to?“ Políbila mě na ústa a v té chvíli se mi vybavilo, co všechno musela obětovat, abych vůbec mohl realizovat tenhle polobláznivý pokus. Kolikrát se s oběma dětmi vydala odpoledne tramvají a potom vlakem až do Vraného. Tam od vlaku k řece, kde převzala moje svršky, rychle nakrmila malého Michala a obratem zase na vlak do Prahy. Co musela zažít strachu, jestli se mi náhodou něco při osamělé plavbě nestalo. Trvalo to skoro přes dva měsíce, bez pauzy, denně. (Pokračování textu…)

Svatojánské proudy a Golfský proud
Stál jsem na špici vltavského parníku a pozoroval klikatý proud řeky s překrásným okolím kaňonu. Nebyl jsem sám. Jel se mnou můj mnohaletý kamarád Bohouš Peroutka. Zrovna tak jako já i on pozoroval přírodu kolem, ale na rozdíl ode mne ji sledoval okem akademického malíře. Ráno, než jsme vypluli od Mánesova mostu v Praze, to vypadalo na silný déšť, ale hned po opuštění přístaviště se začala obloha protrhávat. Ve Vraném už nebylo pochyb, že bude krásný den, ve Slapech se to potvrdilo. Prošli jsme přístavištěm a pokračovali podél Vltavy až na betonovou silnici, končící v řece pod Slapskou přehradou. Silnice slouží k spouštění motorových lodí na vodu. Stáli jsme pod mohutnou betonovou hrází; výška korunu nad základem je 65 a délka 260 metrů. Tohle velkolepé vodní dílo zadržuje vodní plochu 1392 hektarů a je zásobárnou pitné vody pro vodojem Praha-západ. (Pokračování textu…)

Když se mnou plave i strach
Ve schránce jsem našel obálku s hlavičkou odesílatele Státní plavební správa Praha, ještě na schodech jsem ji otevřel a dal se do čtení:

Státní plavební správa Praha vyhovuje Vaší žádosti ze dne 1.4.1974, a na základě § 4 odst. 2 vyhlášky MD č. 27/1964 o vnitrozemské plavbě souhlasí s uspořádáním dálkové plavby plavce Václava Židka v říční trati Vltavy v úseku Slapy-Vltava za předpokladu, že budou splněny následující podmínky: (Pokračování textu…)