Když se mnou plave i strach
Ve schránce jsem našel obálku s hlavičkou odesílatele Státní plavební správa Praha, ještě na schodech jsem ji otevřel a dal se do čtení:
Státní plavební správa Praha vyhovuje Vaší žádosti ze dne 1.4.1974, a na základě § 4 odst. 2 vyhlášky MD č. 27/1964 o vnitrozemské plavbě souhlasí s uspořádáním dálkové plavby plavce Václava Židka v říční trati Vltavy v úseku Slapy-Vltava za předpokladu, že budou splněny následující podmínky:1. Veřejná plavba nesmí být žádným způsobem ztěžována nebo rušena a nebude vydán zákaz plavby plavidel.
2. Pořadatel plavby ručí za všechny škody, které by snad vznikly na říčních stavbách, provozu veřejné plavby nebo osobám třetím.
3. Pořadatel se musí postarat vhodným způsobem o udržení volné plavební dráhy, bezpečnost plavce a zajištění pořádkové služby pomocí dvou motorových člunů.
4. Při plavbě musí jeden člun plout před plavcem a upozorňovat vůdce ostatních plavidel.
5. Při proplouvání plavebními komorami musí být dodrženy podmínky Povodí Vltavy.
6. Plavidla použitá při plavbě musí odpovídat ustanovení Řádu plavební bezpečnosti.
7. Povolení plavby může být odvoláno, aniž by pořadatel měl právní nárok na náhrady.
8. Závazné určení termínu je nutné oznámit na SPS Praha nejméně 21 dní předem.
9. Za splnění a dodržování těchto podmínek a ustanovení Řádu plavební bezpečnosti jsou osobně odpovědni funkcionáři pořádající organizace.
Ředitel SPS Praha, ing. Brandejs Josef, v.r.
Toho, co bych měl dodržet, bylo požehnaně, ale nijak mi to nevadilo. Měl jsem dva glejty, umožňující splnění mých plánů.
Doma mě čekalo překvapení. Po otevření dveří do pokoje jsem našel svého dobrého tchána. Seděl a nic neříkal, jen se usmíval, jako by tu byl odjakživa, přitom jsme se neviděli skoro rok! To je ale překvapení. Vždyť my jsme čekali Jacka! Nebo se tady někde schovává?“
„Neschovává, přijede asi tři dny před tvou plavbou, chce být u toho a moc se těší,“ vysvětlil tchán.
„Ani nevíš, jak jsem rád, žes přijel, a hned tě taky řádně využiju. Ovšem jestli se ti bude po té dlouhé cestě z Varšavy vůbec chtít. Mám totiž na zítra naplánovanou plavbu ze Štěchovic do Prahy a ještě nemám doprovodníka. Jako zkušený chlap od vody a náruživý rybář bys mě mohl doprovázet.“
„Kolik to bude kilometrů? Ptám se proto, abych něco neslíbil a pak to ani neuvesloval.“
„Dvacet šest kilometrů,“ odpověděl jsem a čekal, co mi na to odpoví. Tchán se zamyslel a pak kývl, že souhlasí.
Hned ráno po snídani, bylo něco před osmou, přijel domů Wartburg s kamarádem Tomášem Chramostou Bylo domluveno, že mě odveze do Štěchovic a pak se vrátí do Prahy. Naložili jsme vše potřebné a vyrazili z Prahy podél chuchelského závodiště přímo na Štěchovice. Na místě jsme byli za necelou půlhodinu a zastavili těsně před přehradou. Já jsem zamířil rovnou k vodě a byl zvědavý, kolik bude ukazovat teploměr.
„Jedenáct! Rovných jedenáct!“ křičel jsem na tchána a Tomáše. Dá mi to určitě zabrat. Hlavou mi prolétla vzpomínka na nedávnou plavbu v desetistupňové vodě z Vraného do Prahy. Teď bude plavba dvakrát delší a voda o jeden stupeň teplejší. Musím počítat s plavbou dlouhou kolem pěti hodin.
Vrátil jsem se k rozbalenému gumovému člunu a pomocí šlapací pumpy se dal do nafukování pontonu. Po chvilce mě vystřídal tchán. Já jsem se mezitím převlékl do plavek a z tašky vyndal bleděmodré plavecké brýle. Byl to typ, který mi sedl a ani po několika hodinách mi nedělal žádné potíže. Co jsem vyzkoušel a nakoupil brýlí! Žádné mi nevyhovovaly, až tyhle španělské, získané docela náhodou. Sehnat správný typ brýlí byl problém skoro pro všechny maratónské plavce. Svou roli sehrály i při Venclovského prvním pokusu na kanálu La Manche. Brýle nepřiléhaly, dostával se pod ně slaná voda a po několika hodinách přestával vidět. Staly se pro něj nakonec handicapem, musel je sundat, a tak měly nemalý podíl na jeho prvním neúspěchu v mořských vodách. I já jsem zažil, byť v menším měřítku, něco podobného na sobě. V roce 1972 jsem byl pozván Polským plaveckým svazem a redakcí Sportowiec k účasti ve velkolepém mezinárodním plaveckém maratónu v Baltickém moři. Byl to závod nevídaných organizačních rozměrů. Maratón probíhal v Puckém zálivu na 18,5 km dlouhé trase Kužica-moře-Puck, která byla, pokud jde o délku, přizpůsobena krajně nepříznivému počasí. Čtrnácti maratóncům bylo k dispozici patnáct veslic s osmi muži, několik rychlých motorových lodí, dva záchranné parníky polského vojenského námořnictva a víc než dvě stě námořníků – údaje dosvědčují, že závod v moři není jednoduchou záležitostí. A právě při tomhle závodu jsem poznal, co to znamená být majitelem špatných, nepřiléhajících brýlí. Byly také první, které se mi podařilo sehnat. Stály sto korun, a přestože byly vyrobeny známou firmou značky Sigma, zatékala pod ně mořská voda, špatně jsem viděl a tím pádem měl i špatnou orientaci ve směru trasy celého maratónu.
Teď je devět hodin a deset minut a my odrážíme od štěchovického břehu, směr Praha-Braník, před sebou rovných dvacet šest kilometrů. Vzduch má čtrnáct stupňů. Vedle Vltavy se rozjíždí Wartburg a z otevřeného okénka nám zamával Tomáš, který vyráží zpátky do Prahy. Po několika minutách jsem pod štěchovickým obloukovým mostem a pozoruji, že už necítím chlad jedenáctistupňové vody. Plavu v pohodě stylem prsa, plují na Slapy. Posádky mě i mého tchána zdraví a pokřikují na nás. Z lodě, která pluje nejblíž, mi podávají nějakou láhev s alkoholem, abych se napil a zahřál. Odmítl jsem s poděkováním. Plavu pořád prsa, udržuji rytmus a tím i rychlost. Nesnažím se zrychlovat, samotný pohyb v tak studené vodě je vysilující, a na závěr plavby mi bude jenom z prochlazení chybět spousta sil. Pro ukrácení času mezi jednotlivými záběry pozoruji život na břehu. Po silnici podél řeky projíždí vůz za vozem, Pražáci odjíždějí na víkend.
Na špici ostrova Kilián měním prsa na kraul a obeplouvám jej z pravé strany. V některých chatách se obyvatelé ostrova teprve probouzejí a jsou trochu vyvedeni z míry, když vidí zoufalce, plovoucího uprostřed řeky směrem do Prahy. Kolem dokola je překrásná krajina; strmé skály, kopce obrostlé jehličnatými a listnatými stromy, pod kopcovitými masivy stříbrošedá Vltava.
Na soutoku se tak teplému sázavskému přítoku. Ne nadlouho. Těsně před mostem v Davli vplouváme do bílého kafe a tchán-doprovodník ponořuje do vody teploměr. Voda má šestnáct stupňů. Rozdíl čtyři stupně na sobě pozoruji, avšak nedostavuje se žádná psychická či fyzická krize.
Asi kilometr za Davlí se voda ochladila ze šestnácti zase na čtrnáct stupňů a vzduch se ohřál na sedmnáct. V Měchenicích se začal zvedat silný protivítr, ale nevadilo mi to, i když mi vlny plácaly do obličeje. Na široké vodní ploše přehrady ve Vraném začaly narůstat do výše šedesáti centimetrů a mně se chvílemi zdálo, že stojím na místě a vůbec neplavu. Ještě hůř na tom byl tchán. Jak přestal na chviličku veslovat, octl se o několik metrů zpět. Na rozdíl ode mne z vln radost neměl a chvílemi ho bral vztek. Gumový člun byl na vodě příliš lehký. Síle větru napomáhala i velká rozloha přehradního jezera. Občas jsem ve vlnách zahlédl černý člun a v něm promáčeného tchána; zápasil s větrem a protivlnami jak mohl.
Za skochovickým železničním mostem začal vítr slábnout a rozbrázděná hladina Vltavy se zklidňovala. Celou dobu jsem proti vlnám plaval kraulem, ale stejně se mi nepodařilo vyvaroval toho, abych se občas napil. Od mostu k přehradě nám to trvalo necelých třicet minut. Když jsme vystupovali z vody, abychom přehradu obešli, vítr ustal a na nebi nebyl jediný mráček. Já jsem měl za sebou čtrnáct kilometrů, které jsem plaval tři hodiny a deset minut. Ještě než jsem se ponořil znovu do vody, vypil jsem z termosky půl litru horkého čaje, slazeného glukopurem a pak teprve jsem v plavání pokračoval, abych měl plavbu co nejrychleji za sebou. Pozoruji na sobě známky únavy; zápolení v nádrži ve Vraném nad Vltavou mě stálo dost sil. Je zřejmé, že to hlavní teprve přijde.
Další kilometry ukrajuji metr po metru a slyším čím dál zřetelněji, jak mi buší srdce. Bije jako zvon. Začínám pociťovat bolest v celém těle a hlavně v rukách. Je to únava z chladné vody. Proplouvám osadou Jarov a snažím se myslet na krajinu kolem. Není to ale nic platné, bušení srdce je daleko silnější a zní jako vyzvánění zvonu na poplach. Nevím, co se se mnou děje, a najednou dostávám uprostřed řeky strach z něčeho, co neumím nazvat. Musím doplavat! Za každou cenu. Nemohu teď všechno skončit. Současně si uvědomuji, že na stres nesmím myslet. Snažím se obrátit pozornost jiným směrem, ale nedaří se mi to. Opakuji si: Nic to není, musíš vydržet! Doplaveš! Můj stav se ale začíná ještě více zhoršovat. K tlukotu srdce se přidává pískání v uších. Můj doprovod nic netuší. Nemůže nic vidět, protože rytmus mých záběrů zůstává nezměněný, aspoň si to myslím, a aspoň se o to snažím. Všechno, co teď prožívám, prožívám ve vodě poprvé. Je to momentální krize z fyzického, a později i psychického vyčerpání. Něco mi říká, že musím vydržet ještě chvíli a pak všechno přejde. Záběry rukou začínají být tvrdě vydřené. Pod vodou slyším daleko zřetelnější těžké výdechy vzduchu z plic. Vypadá to, jako když se vaří voda, vydechnuté bubliny mi narážejí na prsa a na břiše se rozpadávají. Myšlenky se tříští a nové se proplétají. Na chvíli vidím Františka Venclovského a jeho neúspěšnou plavbu přes La Manche. Musel prožívat podobné stavy, určitě i daleko horší.Mám uplaváno rovných dvacet kilometrů. Doplaval jsem do stínu dalšího mostu. Zbraslav! Nikdy mě nenapadlo, že budu v těchto místech takhle zápolit. Doprovodný člun stojí vedle mne. Vlastně nestojí. Začíná tady komořanská šlajsna, proud je velmi silný, tak nás oba rychle unáší. Sundávám z hlavy neoprenovou čepici a brýle, obojí házím do člunu. Tchán mi nalévá vařící čaj do šálku. Pískání a bušení v uších se zmírňuje, bolest těla je slabší. Sundání brýlí pomohlo. Zjistil jsem, že byly příliš utažené a neumožňovaly přístup krve do obličeje, takže způsobily mírné otoky. Jsem zase o něco chytřejší.
Přestože se obloha zatáhla a teplota klesla na čtrnáct stupňů, zdolávám poslední kilometry s veselejší myslí a přes bolesti v těle dostávám i lepší náladu. Od Zbraslavi plavu stále prsa. V Modřanech za přívozem si vzpomínám, jak mě v těchto místech při nočním pokusu málem přejela neosvětlená motorová loď. Zkušebně jsem plaval za úplné tmy ze Zbraslavi do Prahy. Svítící auta na chuchelské silnici mi udávala směr. Byla to výhoda, ale jak jsem později zjistil, nemuselo se mi to vyplatit. Hluk motorů na silnici totiž přehlušil hluk motorového člunu, který plul ve tmě přímo na mě. Bylo cítit, jak se o mě bokem drze otřel. Teprve za několik minut mi došlo, co všechno se mohlo stát. Chtěl jsem vylézt z vody a zbytek dojít po břehu, ale podařilo se mi uklidnit se a noční plavbu dokončit. Při trénincích na Vltavě nebyla o podobné historky nouze. V tom samém místě, ale o něco dřív, jsem mohl jeden z denních tréninků zaplatit životem. Plaval jsem jako obvykle z Vraného do Prahy. V jistém momentě jsem změnil způsob znak na prsa, a to mě snad i zachránilo. Najednou jsem totiž zahlédl něco, co na mě rychle najíždí. Pud sebezáchovy zapracoval, já jsem se rychlostí blesku potopil pod hladinu a nad sebou jasně slyšel mlácení nějakého předmětu do vody. Když jsem se vynořil nad hladinu, viděl jsem rychle se vzdalující skif, který letěl po vodě jako vystřelený šíp. Muž v něm byl po mém vynoření mírně šokovaný. Přestal veslovat, koukal na mě a rozjetý skif ho unášel dál. Stačilo plavat o pár centimetrů vedle; ostrá špice lodi mě mohla udeřit do zátylku a na místě zabít.
Konečně vidím naši bílou klubovnu. Břehy Vltavy jsou dneska opuštěné, je chladno. Za klubovnou rozpoznávám branické ledárny a naproti barrandovské skály. Mám za sebou dvacet šest kilometrů. Jediným gratulantem je můj tchán. Tiskne mi ruku a z unavených očí lze vyčíst, že má radost. Podle zaplavaného času pět hodin osm minut mohu už teď odhadnout, že plavecký pokus Slapy-Praha bude trvat přibližně osm hodin. Je zajímavé, že nemám žádné stopy po prochlazení, jako je svalotřes, promodralost a podobně. Jen fyzická únava spojená s psychickou, a ta se k večeru zvolna vytrácí. Za čtrnáct dní zkusím dvacetikilometrový úsek Slapy-Vrané.
Pokračování příští týden …
***
Fotografie z archívu © Václava Židka
Ilustrace exkluzivně pro CzechFolks.com Plus © Olga Janíčková
S laskavým svolením V. Židka převzato z CzechFolks.com Plus ©, kde byl článek publikován