František Venclovský, Jan Novák, Petr Kolář, Jiří Šimandl, Pavel Tomeš, Bedřich Hanuš, to jsou jen některá jména z plejády zapálených sportovců, kteří se na konci 60. a v první polovině 70. let minulého století stali průkopníky českého dálkového plavání. Václav Židek, jeden z těchto dnes již téměř zapomenutých pionýrů plavání na otevřených vodách, laskavě nabídnul editorům našeho webu filmový záznam svého 40 kilometrového pokusu na trase Slapy – Praha, od jehož uskutečnění zanedlouho uplyne neuvěřitelných 40 let. Bývalý pražský otužilec a dálkový plavec v následujícím článku „Co všechno odvál čas“ zavzpomínal na onu idylickou dobu, kdy se sice ještě nebojovalo o body a mistrovské tituly, natož o nominace na evropská či světová klání, ale určitě nejméně se stejným nadšením a úsilím jako plave dnešní, již několikátá generace pokračovatelů našich „otců zakladatelů“.
Václav Židek: To všechno odvál čas …
Mnoho vody proteklo korytem Vltavy od doby, kdy jsem se před více jak 40 lety stal aktivním plavcem, maratoncem a otužilcem. Dneska už, bohužel, patřím mezi pamětníky časů, kdy legendární nestor Oldřich Liška razil v té době těmto unikátním sportům cestu k uznání a do povědomí lidí.
Od samého začátku své sportovní činnosti jsem zapisoval a dával dohromady různé příběhy lidí, kteří měli co do činění s dálkovým plaváním, otužováním a i s jiným druhem sportu. Po nějakém čase jsem k nim připojil i vlastní zážitky z dálkových plaveb, které byly v tom čase sportovní kuriozitou a později mi posloužily k napsání knihy „Sám ve víru zdymadel“, kterou v plném rozsahu, zásluhou Radka Táborského, zveřejnily také vaše webové stránky „Dálkového plavání“. Knihu jsem ale nedokončil a na podzim roku 1980 jsem odejel s celou mou rodinou do Německa, kde v Kolíně nad Rýnem žiji až do dnešních dnů.
Půl roku po mém odjezdu z Československa zemřel za ne zcela jasných okolností můj dobrý
přítel a trenér Oldřich Liška. Bylo mu rovných sedmdesát let. Nalezli ho sousedé v jeho bytě v Praze 10, Žitomírská 33 téměř v bezvědomí a nebylo vyloučeno, že byl přiotráven plynem ucházejícím z plynových kamen. O několik dní později 5. března 1981 v nemocnici umírá.
Po dvanácti letech emigrace, tři roky po pádu komunistického režimu, jsem poprvé přijel do Prahy, abych navštívil své rodné město a přátele. Na Olšanech jsem také navštívil Liškův hrob a byl jsem zklamán, že nebyla dodržena Liškova závěť. Vím, že v závěti napsal přání mít na svém hrobě kámen ve tvaru kusu ledu se skromným nápisem „Zde odpočívá Oldřich Liška, sportovec“. Bohužel se tak nestalo. Na náhrobním kamenu bylo jen napsáno „Rodina Farova a rodina Liškova“. Bylo mi to strašně líto, poněvadž Oldřich věnoval tomuto sportu celý život, stal se tak zasloužilým 
průkopníkem a neúnavným propagátorem dálkového plavání i otužování, a tak splnit takové přání nemělo být zas tak velkým problémem. Vzpomínám si, jak nás otužilce vedl k úctě památky Alfreda Nikodema, jehož hrob na Vyšehradě jsme jako otužilci každý rok v den úmrtí navštěvovali. Místo jeho odpočinku se nachází naproti hrobu spisovatelky Boženy Němcové.
Když jsem odcházel od hrobu mého dobrého sportovního přítele Oldřicha Lišky, rozhodl jsem se, že splním jeho závěť tím, že vysochám na vlastní náklady pamětní desku do bronzu a zařídím její zavěšení na dům v Táborské ulici, kde se nestor narodil. Netušil jsem, že realizace mého nápadu narazí na nemalé problémy. V uvedeném domě bylo několik nájemníků, kteří se na mne domluvili, že budu moct reliéf na jejich dům zavěsit jen s podmínkou, že nechám udělat na domě do prvního patra novou fasádu. Uvedli, že současná místy oprýskaná fasáda by byla nedůstojná zavěšení. Samozřejmě jsem se jim „poděkoval“ za jejich vstřícnost a rozhodl jsem se, že plaketu dám na dům v Žitomírské ulici 33 v Praze – Vršovicích, kde Liška žil větší část svého života. Dům patřil bytovému družstvu a byl jsem mile překvapen vstřícností jeho zaměstnanců. Deska byla do roka odhalena 3. 5. 1997 za účasti tisku Lídou Jelínkovou, první ženou z Československa, která přeplavala La Manche. Slavnostního aktu odhalení se také zúčastnil předseda Českého plaveckého svazu bývalý předseda ČSTV Vladimír Srb, starostka pro Prahu 10 a mnoho plavců otužilců, mezi nimi druhý úspěšný plavec přes La Manche z Československa Jan Novák a Vladimír Komárek v tom čase předseda I. oddílu otužilců a plavců vytrvalců Praha.
Během života se potkáváme s lidmi, se kterými uzavíráme přátelství a pak třeba přijde čas, že se z různých důvodů rozcházíme, ale není tomu tak pokaždé. Mezi výjimky mých přátel nejvěrnějších patřil i Vladimír Kulíček, se kterým jsem se znal více jak 40 let. Za tak dlouhý čas se dva lidé musí zákonitě dobře poznat. Naše přátelství ani mým odchodem do Německa nezaniklo, ba naopak posílilo a trvalo mnoho let až do 6. května tohoto roku, kdy Vladimír po krátké nemoci ve věku 84 let zemřel.
S Vladimírem jsem se poprvé setkal na podzim roku 1970 v I. oddílu otužilců a plavců vytrvalců Tělovýchovné jednoty – Praha Hostivař, kde byl už 22 let organizačně činný jako poradce a pravá ruka sportovní veřejnosti známého nestora československých otužilců Oldřicha Lišky. Během několika let se stal mediálně známým rozhlasovým a televizním moderátorem všech sportovních vystoupení zimních plavců – s několika málo odmlkami – po dobu 52 let, což je bez pochyby úctyhodná doba.
Za léta své sportovní činnosti jsem ale poznal mnoho dalších významných osobností v dálkovém plavání, někteří jsou mými přáteli dodnes jako například Michalové Štěrba a Moravec, vynikající operní pěvec Richard Haan nebo jedna z nejstarších otužilkyní Emma Zelenková. Bohužel zub času hlodá nemilosrdně a mnozí již dneska nejsou mezi námi a člověku zůstávají jen hezké vzpomínky. Co vlastně je příčinou toho, že jsem se rozhodl trochu zavzpomínat v mém životě na časy minulé? Před časem jsem dělal pořádek ve svém archivu a nalezl jsem na videopásce kopii filmu, který natočil právě zmiňovaný Vladimír Kulíček. Usoudil jsem, že by bylo škoda tento historický dokument mé sólo plavby ze Slap do Prahy si ponechat jen pro sebe a nabídnul jsem ho webovým stránkám Dálkového plavání. Plavba 33 km dlouhá byla v tom čase rekordní – plavala se bez opuštění vody přes zdymadla přehrad ve Štěchovicích a ve Vraném nad Vltavou. 17. srpna bude tomu rovných 40 let.
O rok později jsem tuto plavbu prodlouženou na 40 km zopakoval s Františkem Venclovským až do samého centra Prahy na bývalou Občanskou plovárnu.
Na závěr svého vzpomínání bych chtěl poprosit čtenáře o shovívavost k nízké kvalitě filmu, který byl natočen před mnoha lety v ryze amatérských podmínkách. Všem, co dokázali dočíst tento můj příspěvek až do konce, děkuji za pozornost. A na úplný závěr přeji všem plavkyním a plavcům v jejich plavání mnoho zdaru a aby se jim naplnila všechna přání a plány, tak jako kdysi mně před 40 lety.
Koláž upoutávky © Marie Zieglerová
Kresba © Miroslav Šesták