Václav Židek: Jak se mrož z Prahy do Visly dostal (2/4)

Hned v pondělí ráno jsem se rozjel do centra Varšavy, abych vyhledal nějakou redakci polských novin. Mohlo být něco po desáté dopoledne, když jsem zaklepal na dveře redakce deníku Przeglond Sportowy.

„Sháním zástupce šéfredaktora pana Zmarzlíka,“ řekl jsem sekretářce a musel se pousmát nad tou souvislostí jména s mou záležitostí.

„Posaďte se, prosím. Hned se po něm podívám.“

Po nějaké době vešel do místnosti muž středních let, sportovního typu, oblečený do pestrobarevného svetru a bylo na něm znát, že má naspěch. Představil jsem se a hned spustil:

„Určitě jste slyšel o sportovním otužování a plavání v zimě. U nás v Československu je na třicet pět oddílů, zabývajících se tímto sportem. No a já jsem členem jednoho z nich, pražského oddílu. Jistě jste taky slyšel o vánočním plavání na Vltavě v Praze, kterého se zúčastňují nejlepší otužilci z celé republiky. A já bych rád něco podobného uspořádal za účasti vašich sportovců tady ve Varšavě na Visle. Vaši redakci bych chtěl požádat o patronát.“ Vyslechl moji nabídku i žádost a jako by se zamyslel. Po chvilce ticha řekl:

„Fakt je, že to tu ještě nebylo a mohlo by to být zajímavé – pražský mrož ve Varšavě…  Ale je tu jeden ne malý problém, vzhledem k tomu, že naše redakce má v této chvíli omezené finanční prostředky a je konec roku, nemůžeme se této akce ujmout. 

Ale poradím vám. Vyhledejte redakci týdeníku Sportowiec a redaktora Olszańského. Řekněte mu, že vás posílám. Redakce Sportowiec má takových sportovních akcí víc a drží nad nimi patronát. Určitě vás neodmítne. Ulice Motokowská, číslo pět.“

Ani nevím, jak jsem se ocitl před redakcí na chodníku, proplétal se mezi lidmi, obalenými nákupními taškami a balíčky, které oznamovaly příchod vánoc. Byl jsem tak trochu zklamán a uvědomoval si, jak rychle a chytře se mě zbavili, a já vypadnul jako namydlený. Co se dalo dělat, už jsem byl venku.

Motokowská byla úzká ulička, tvořená nízkými činžovními domy. Došel jsem skoro až na její začátek. Dům číslo pět. Plechová tabule Redakce Sportowiec, IV. patro. Prošel jsem úzkým průjezdem předválečného domu a po starých kamenných a prošlapaných schodech vystoupil do čtvrtého patra. Minul jsem výklenek ve zdi, v němž byla za sklem soška Panny Marie s Jezulátkem na ruce. Jediné, co mi trochu připomínalo současnost, bylo elektrické osvětlení, tajemně ozařující sousoší. Všechno mělo nádech něčeho dávného. Ve čtvrtém poschodí byla na zdi tabulka s názvem redakce. Vešel jsem a pozdravil. Sekretářka zvedla oči od textu, který opisovala. Oznámil jsem jí, že pocházím z Československa, a že bych rád mluvil s redaktorem Olszańským. Zmizela za jedněmi dveřmi, pak se vrátila.

„Můžete dál, pan redaktor vás očekává,“ řekla. Jednání s redaktorem Olszańským – mohlo mu být něco přes čtyřicet – bylo překvapující. Když jsem vypověděl, jak se jmenuji a proč přicházím, řekl zčistajasna: „Budete mít naši podporu. Teď zařídíme potřebné.“

Začal vytáčet nějaké telefonní číslo. Nevěřil jsem svým uším a očím. To snad není možné… „Buď zdráv. Sportowiec, Olszańský. Poslouchej, ale nejdřív se posaď. Už sedíš? Tady v kanceláři sedí jeden sportovec z Československa a přišel nám nabídnout svoje vánoční vystoupení. Plavbu napříč Vislou. Ano, v plavkách, slyšíš dobře. Naše redakce si vezme nad touhle plavbou patronát a ještě přibudou další. Co ty na to? Bereš to pro vysílání?“

Nestačil jsem zírat. Vytáčel další číslo a jen mi oznámil, že to byla polská televize. Jako další v pořadí byly redakce Expres Wieczorny a Standart Mlodych. Redakce přistoupily na spolupráci.

„Jako patrony budete mít čtyři redakce a ještě je potřeba hlavní organizátor. Tím nejlepším by byl WOPR. To je Vodní dobrovolná záchranná sekce tonoucích. Nevím, jestli vám to něco říká?“

Rychle jsem zalovil ve svých vědomostech z historie otužování.

„Ano, něco podobného založil u nás v roce 1923 podle vzoru severních zemí Alfred Nikodem. Jmenovalo se to Zimní záchranná sekce tonoucích. Vzniklo to při plaveckém klubu APK-Praha.“

Redaktor mezitím vytáčel další číslo. 

„Než pro vás přijede vůz, můžeme probrat nějaké podrobnosti.“

Nevycházel jsem z údivu. Vůz, a pro mne? To se mi snad zdá… Tolik pozornosti jen proto, že jsem se rozhodl k něčemu, co u nás dělají stovky lidí?

„Jestli vám dobře rozumím, chtěl byste plavat, jako v Praze, o vánočních svátcích.  Já bych měl jiný návrh. Vzhledem k tomu, že většina lidí o svátcích ráda zůstává doma a těžko je někdo někam dostane, navrhuji jiné datum. Prvního ledna a v pravé poledne. Co tomu říkáte?“

Moc se mi to nehodilo. Nevhodný termín kolidoval s mým úmyslem odjet s rodinou prvního ledna zpátky do Prahy. Nasadil jsem proto manévr.

„Mám vážné obavy, pane redaktore. Tím, že se plavba posune, budeme riskovat, že Visla zamrzne. To, že teď je zima mírná, neznamená, že taková bude prvního ledna. Do toho data schází osmnáct dní.“

„To přece nic neznamená. Od čeho tu máme ženisty? Ti nám cestu přes Vislu prolomí.“

Na tenhle argument mě už nic nenapadlo, navíc přijel řidič a odvezl nás do Saské Kenpy, kde sídlil WOPR.

Bez větších problémů jsme s jeho tajemníkem dohodli podrobnosti plavby: Bezpečnostní zajištění motorovými čluny, možnou spoluúčast polských špičkových plavců, publicitu. Nabídli mi i účast na polském mezinárodním maratonu, nazvaném Maraton Morski, který se plave v Pucké zátoce a jeho délka je od osmnácti do třiceti kilometrů. Maraton v moři? – S radostí jsem přijal.

Bylo dohodnuto také místo mých tréninků pro přeplavání Visly. Stal se jím Pražský přístav. I to se mi zamlouvalo – nebudu sice o vánocích plavat v Praze, zato mohu trénovat v tom čase v Polsku v Pražském přístavu. Jako start plavby byla stanovena pláž Saská Kenpa. Cíl si mohu určit sám podle toho, jak dlouhou vzdálenost hodlám uplavat. Vybral jsem si trať dlouhou 600 – 1000 metrů, což odpovídalo cíli u mostu Poniatowského, kde budu muset podplavat pod prvním nebo druhým obloukem, v místech, kde má Visla velmi silný proud. Jistit mě budou rychlé čluny, akci měl být přítomen parníček pro novináře, fotografy a kameramany. Vymínil jsem si, že případní spoluplavci se zúčastní všech mých tréninků, abych je viděl a přezkoušel si je ve vodě. Tréninky začnou hned zítra a budou obden – samozřejmě po posouzení způsobilosti k plavbě svými trenéry.

Rozcházeli jsme se pozdě odpoledne a já byl spokojen.

Příští den cestou do Varšavy seděla ve vlaku i moje žena Ela. Při jeho průjezdu nad Vislou jsem jí ukázal místo plánovaného startu a cíl. Pohled z mostu na zkalenou a širokou Vislu nebyl příjemný ani pro mne. Voda se bláznivě drala korytem a na mnoha místech byly vidět mohutné víry. A tady za pár dní poplavu. To jsem si vymyslel věc…Co se dá dělat, couvnout už nemohu.

A tak trénuju, ale jsme vlastně tři: Já plavu, jeden vesluje, třetí se veze a hlídá mě, zachumlaný v kabátě s kožešinovou podšívkou. „Není vám zima, pane?“ ptá se s úsměvem. Připomnělo mi to jeden kreslený vtip. Úplně nahý muž si pod tatranským vodopádem dává ledovou sprchu, a náhodně kolemjdoucí, teple oblečený turista, se ho táže: „Není vám zima, pane?“ A muž pod vodopádem mu odpovídá:  „Je, proč se ptáte?“ Něco se věčně opakuje, a to je vlastně dobře. Při pohledu na nehybně sedící postavu na loďce mi vystal obraz pražských rybářů na Vltavě v zimě. Bylo naší obligátní zábavou si z těchto teple oblečených, a přitom zmrzlých rybářů, utahovat. Plavali jsme tak blízko, aby vždy slyšeli náš strašný údiv, jak je nezdravé v takové zimě chytat ryby. Rybáři nedělali, že neslyší – k našemu potěšení začali vždycky nadávat.

Zhruba po třech stech metrech tady v zátoce Visly jsem obrátil ke břehu a plaval nazpátek. V šatnách bylo pár fotoreportérů, uvnitř v klubovně seděla Ela a pánové od novin, fotograf a redaktor Standartu Mlodych. Měli spoustu dotazů a chtěli vědět něco víc o otužování. Vyprávěl jsem jim tedy o Alfredu Nikodemovi, zakladateli sportovního otužování u nás.   Naposledy se zúčastnil   vánočního vystoupení ve Vltavě, když mu bylo vaaosmdesát let. To bylo v roce 1945. Ještě za jeho života převzal vedení pražského oddílu Oldřich Liška. V té době to byl jediný oddíl v Čechách a na Moravě, a Liška byl zakladatelem mnoha sportovních akcí – Lipenského maratonu nebo plavání v říčce Punkvě v Moravském krasu, tedy v jeskyních. Nějakou dobu po druhé světové válce se totiž někde v novinách dočetl, že říčkou Punkvou pod zemí proplaval ruský voják. A my nic?! řekl si. Aniž by se manželce zmínil o svých úmyslech, spojil výlet do Moravského krasu se záměrem říčku probádat. Projel se svou paní celou trasu na loďce, tak jak se na turisty slušelo, a pak ženu nechal venku, aby se mohla kochat krásami přírody s tím, že on si jde jen něco zařídit. Potají se vrátil s plavkami, teploměrem a dvěma krabičkami cigaret. Přitočil se k jednomu zaměstnanci, co tam hlídal lodě, s prosbou, jestli by si směl v říčce zaplavat. Odpověď byla pochopitelně záporná, to vůbec nepřipadá v úvahu, jak ho mohlo něco podobného napadnout?! – Ovšem dvě krabičky cigaret rozhodnutí zřízence změnily. Liška se převlékl do plavek a šup s teploměrem do vody. Zpočátku plaval jenom na kraji, ale když viděl, že se hlídač otočil, nabral to do jeskyně. Byl několik metrů uvnitř, když slyšel zděšený hlas: „Co to děláte? Vraťte se! Kam plavete? Vy jste se zbláznil!“ – A snad, aby ho donutil vrátit se, zhasl hlídač všechna světla v jeskyni. To bylo zase něco pro Lišku. Začal křičet: „Já nevidím, rozsviťte!“ – a plaval pořád dál do jeskyně. Světlo se zase rozsvítilo a vyplašený chlapík naskočil do lodičky. Když Oldřicha dostihl, ten už měl vodu změřenou a plaval nazpátek. Voda měla pět stupňů Celsia. Od zřízence dostal vynadáno, oblékl se a šel do kanceláře správce jeskyní. Tam se představil, přiznal co provedl a řekl, že by měl v úmyslu plavat v říčce každý rok první neděli v měsíci říjnu. Správce Tunal Karel Divíšek si Lišku pamatoval a poznal ho jako osobu v tomhle sportu populární a váženou – a plavání pod zemí dal zelenou. Sám se zúčastnil několika ročníků jako plavec, a to velmi svérázný. Po něm se také plavba podzemím nazývá Memoriál T. K. Divíška.

Vybavila se mi vzpomínka redaktora brněnského rozhlasu Lva Vašíčka, který v dopise Oldřichu Liškovi mimo jiné napsal:

Divíšek se narodil v Brně, v roce 1902, v rodině poštovního tajemníka. Tunal si začal říkat jako dítě a už mu to zůstalo. Jeho rodiče patřili mezi první brněnské a vůbec moravské sportovce a vedli k tomu i své děti. Tunalova sestra Marie, přezdívaná Puňa, byla výborná atletka, ale pěstovala i plavání, bruslení, lyžování, házenou a šerm, reprezentovala Československo na hrách v Monte Carlu a vůbec nejlepších výkonů dosáhla v atletice. Sám Divíšek začal s atletikou v Moravské Slavii, kde působil v mnoha funkcích jako jeho otec, a na svou dobu běhal v dobrých časech střední tratě. Brzy ale přesedlal na motorismus a tady dosáhl opravdu mezinárodních úspěchů, zejména na vozech brněnské Zbrojovky. Současně úspěšně a závodně létal, dokonce ve vlastním letadle. Jako blízký spolupracovník profesora Karla Absolona, objevitele jeskyní Moravského krasu, a taky dík své plavecké zdatnosti, měl jako potápěč mimořádné zásluhy na objevech Punkevních jeskyní a mnoha dalších podzemních prostor. Nakonec tu byl trvale zaměstnán jako správce, když byla znárodněna jeho škola pro řidiče v Brně na Cejlu. Z Divíškovy speleologické činnosti vyplynulo i jeho působení mezi otužilci při plavbách říčkou Punkvou. Po plavbě v roce 1956 se nastudil při průzkumné práci, byl postižen leukemií a během čtrnácti dnů zemřel. V brněnském krematoriu se s ním loučil profesor Absolon s připomínkou, že se, bohužel, splnilo proroctví cikánky, která řekla Divíškovi, Ondrouškovi a Henychovi (Absolonovým spolupracovníkům při výzkumech), že je profesor Absolon všechny – i když byli o generaci mladší – přežije. Stalo se tak.

Také Divíškova dcera, známá herečka pražského Činoherního klubu, Nina Divíšková, vzpomínala při našem setkání na svého otce s obdivem a láskou:

Tatínek byl fantastickej. Jedna z mých životních výher je to, jakého jsem měla tátu. To vždycky děti ovlivní a je nesmírně důležité; to je jakési vyzařování, protože on byl charismatický člověk. Jeho nejbližší kamarádi sami říkali, že Tunala lidi bezmezně milujou. A nepřátelé, ti snad byli jenom dva, ho zase z hloubi duše nenávidí, protože malé povahy nesnesou, aby je něco, někdo, o tolik převyšoval. Jako dítě jsem ho strašně obdivovala a kvůli tomu litovala, že nejsem kluk. Chtěla jsem být úplně jako on, ve všem všudy. Krom toho, že měl nádhernou, přímou, přátelskou a optimistickou povahu, byl to i renezanční člověk, který obsáhl obrovský akční rádius všemožných činností. Když přišel do místnosti, bylo to, jako když přijde deset lidí naráz, respektive všichni ostatní jakoby vymizí a je tam jen on. Teprve po velmi dlouhé době jsem si uvědomila, jak skvěle se v něm spojovalo sportovní chlapství s dětskou duší. Proto taky nesmírně miloval děti a zvířata, a ony milovaly jeho. Když přijížděl domů z autoškoly ve žlutém americkém sportovním jeepu, který koupil od Američanů a pak v něm v autoškole učil, seběhli se kluci z celého okolí. Naskákali mu do auta i na auto a on nikdy, i kdyby měl sebemíň času, nelenil, a udělal s nimi rallye: po ulicích, po polích i po schodech. V Brně je totiž ulice, kde jsou jen schody, taky se jmenuje Schodová, takže sjel jeepem i se šťastnými kluky dolů a zase vycouval navrch, dokonce několikrát. Když autoškolu znárodnili a zrušili, odešel pracovat do Moravského krasu, a tím pádem byl přes týden od rodiny, od nás. Stal se správcem Moravského krasu, a protože měl obrovský smysl pro humor (jak sám říkal, za kus srandy šel světa kraj), dělal si legraci a říkal, že je na stará kolena akademikem, ačkoli měl potíže s maturitou. Jeskyně Moravského krasu totiž  spadaly pod Akademii věd.

Bydlel tam sám, ale protože měl opravdu široký akční rádius, měl smysl i pro hezké bydlení, takže tohle svoje   provizorium přetvořil na nádherné prostředí. Tehdy lampa nebo komoda stála třicet korun, někdy to lidi přímo vyhazovali, tu sekretář, tu židli, a on z toho vybudoval svoje zázemí. Jezdili jsme za ním, jak jsme mohli, a on nám tam předváděl svoje kousky, nejen potápěčské. Například jako jediný měl tehdy povolení chytat v Punkvě pstruhy. Ovšem krom toho, že měl zásluhu na jejím objevení, odplaval si tam i kus zdraví, právě v důsledku potápění v tehdejších nepříliš dokonalých skafandrech i bez nich. Pouštěl se prostě do všeho, plaval potmě, podplavával útesy a stropy, lovil ze dna předměty. Samozřejmě jsem se taky snažila a učila potápět, a když mě chtěl trošku vyprovokovat, hodil něco do vody, abych to vylovila. Pro maminku určitě nebylo snadné žít s takovým mužem, protože třeba dostala zprávu, že se na závodech v autě vyboural a ani nedal vědět, že to přežil. Jenže ona říkala: Věděla jsem, koho si beru. Vzala jsem si dobrodruha, v jistém smyslu šílence s oslabeným pudem sebezáchovy, a nemohla jsem si tudíž myslet, že vedle něj prožiju klidný život. Věděla taky, že kdyby tátu chtěla změnit, zlomila by jeho osobnost, a to nechtěla, protože jejich manželství bylo krásné. Respektovala tuhle součást jeho osobnosti a dokázala s tím žít. Navíc zlomit ho by se nikomu nepodařilo. Ale strachu si zažila určitě dost.

Jednu vzpomínku na tátu mám ale i mimosportovní: Když jsem za ním jezdila do Krasu, předváděl tam jakási vystoupení veverek. Snad je měl ochočené, denně je krmil, a když písknul, veverky přiskákaly až k oknům. A pak se stalo něco až metafyzického; když měl pohřeb v brněnském krematoriu, objevila se v ten den na hřbitově spousta veverek; jakoby se s ním přišly rozloučit. Dodnes si to pamatuji, i když jsem tenkrát byla v šoku, protože odešel naprosto nečekaně a rychle, v plných silách. O prázdninách ho trošku začalo bolet rameno, ale myslel si, že to je řidičská nemoc, ofouknutí okýnkem auta, ale to už se možná hlásilo něco nedobrého. Pak dostal jakoby banální chřipku a upadl do bezvědomí. Ukázalo se, že je to leukemie, a tehdy nebyly žádné účinné léky na tak akutní případ. Navíc táta nikdy a zásadně k doktorovi nechodil, i když jich měl mezi kamarády fůru, protože on by neuměl stonat a ztrácet síly, omezovat se, poslouchat, jeho povaha by to nesnesla. Když už neskončil nějakým těžkým či smrtelným úrazem na závodech pod vodou nebo ve vzduchu – což je podivuhodné – tak i tahle rychlá smrt byla symbolická. Jen mohla přijít o spoustu let později.

Manželka T. K. Divíška, paní Elmarita Divíšková, žijící v Brně, mi v jednom dopise napsala:

Dálkové plavby nebyly oborem mého manžela. Byl sice výborným plavcem – když někde skočil do vody, doplaval pod vodou vždycky tak daleko, že už diváci nevěděli, kde jej hledat. Poprvé se stal otužilcem už za svých studentských let při plavbě Napříč Vltavou. Pak už občas a jen tak mimochodem vylovil někomu z přehrady hodinky, ztracené při koupání. Kdy se Oldřich Liška se svou partou objevil v Krasu, přesně nepamatuji, snad v roce 1949. Prostě se jednoho krásného dne celá skupina přihlásila, vyžádala si od správce jeskynního provozu, tedy manžela, povolení a domluvili se, že je doprovodí na podzimní přístaviště, odkud měli plavat k výtoku Punkvy. Manžel, který měl vždy smysl pro legraci, a pro kterého taková podzemní plavba jistě nebyla prvním zážitkem, je doprovodil ve svém manžestrovém jeskynářském oblečení až ke startu, kde se pak všichni hosté důkladně rozcvičili, namastili a – velice se divili, když se manžel beze slova, bez rozcvičování a mazání svlékl do plavek a skočil s nimi do pro ně tajuplné vody. Od té doby se stal samozřejmě pravidelným účastníkem jejich podzimních plaveb podzemím. jen v roce 1956 to nevyšlo. Všichni už na něj v jeskyních čekali, a on nikde. Když pak zatelefonovali do Brna, musela jsem jim sdělit, že náhle těžce onemocněl. To už bylo bez legrace.

Vzpomínkami na tyhle dva báječné lidi, Lišku a Divíška, jsem se probíral i večer doma.

Pokračování příští týden …

***

Z knihy „Sám ve víru zdymadel“

Fotografie z archívu © Václava Židka

Ilustrace exkluzivně pro CzechFolks.com Plus © Olga Janíčková

S laskavým svolením V. Židka převzato z CzechFolks.com Plus ©, kde byl článek publikován

© 1998 - 2020 www.plavani.info / www.openwater.cz / www.dalkoveplavani.cz / www.dalkove-plavani.cz Český svaz plavecký sportů / Sekce dálkového a zimního plavání