Ve středu 11. března přeplaval plavec USK Praha Jakub Kačerovský obávaný Cookův průliv mezi dvěma hlavními ostrovy Nového Zélandu. O své cestě a samotné přeplavbě sepsal zajímavý text, který nabízíme níže. Fanoušci a další zájemci tak mají unikátní možnost nahlédnout do mysli plavce přímo během úspěšného pokusu o extrémní přeplavbu spadající do výzvy Oceans Seven.
Na Nový Zéland jsme s týmem dorazili 25. 2. 2026, což bylo na začátku prvního časového okna, ve kterém se teoreticky mohlo dát k pokusu odstartovat. Jelikož se nám ale nesešly podmínky, přírodní ani technické, museli jsme s přeplavbou čekat na okno druhé. Konkrétně do 11. 3., dlouhých 14 dní, během kterých jsem se připravoval jak ve vodě, tak objevoval krásy Nového Zélandu v nejbližším okolí.
Dva dny předem nám lodivod potvrdil, že se 11. 3. opravdu bude moci plavat, proudy už by měly být přívětivé a rozdíl mezi odlivem a přílivem ne tak velký, jako během dnů příprav. V úterý 10. 3. odpoledne padlo rozhodnutí, že v 5:00 dalšího dne bude sraz v přístavu, ze kterého se vydáme na samotné místo startu našeho dobrodružství, které je od přístavu vzdáleno cca hodinu a půl.
Druhý den ráno se scházíme v přístavu, nakládáme ještě poslední věci na doprovodnou loď a může se vyrazit. Po zhruba hodině a půl připlouváme na místo startu, do zátoky Ohau, kde se potkávám ještě s jedním plavcem, který startuje ve stejný čas jako já.
Po namazání třecích ploch vazelínou s lanolinem přichází start od jednoho kamene opodál, zamávání na rozhodčího a pokus je zahájen. Po chvilce plavání narážím na první medúzy, které si záběr co záběr přesouvám přes celé tělo až na kotníky, pocitově je to „příjemné“ jako lehnout si do kopřiv.
Po asi hodině a půl se velká doprovodná loď agresivně vydá kamsi doleva a mně hlavou proběhne – žralok. Někde tam sice je, ale dávají na mě pozor, takže věřím že mě včas dostanou z vody, kdyby to bylo nutné. Plavu dál a po další zhruba hodině unikám medúzám a pode mnou se otevírá ,,čisté“ moře. Tento krásný pocit však netrvá dlouho, když začnu proplouvat obrovskými shluky salp, což je jako bych se koupal v želé. A tak se to střídá až do samotného konce: Moře, medúzy, salpy a neutuchající vlny, díky kterým na mne najíždí doprovodný člun kdykoliv si během občerstvování lehnu na záda. Hodiny utíkají a jak se zpětně dovídám, břeh se v tuto chvíli moc nepřibližoval. Proud je zde totiž tak silný, že ke konci přeplavby skoro stojíme na místě.
Někdy během poslední hodiny pro mě přichází nejhorší šok, vidím totiž maminku jak stojí v člunu, gestikuluje rukama a křičí: „shark – shark.“ V tu chvíli se mi skoro zastavilo srdce, všimnu si však, že maminka nekouká do vody ale na oblohu, a tak se při jednom z nádechů otočím a uvidím albatrosa. V tu chvíli si oddychnu a uvědomím si, že nekřičela shark, ale kšá a já jen přes špunty v uších slyšel něco více dramatického.
Po tomto „incidentu“ už nic nebrání tomu doplavat do cíle, dotknout se skalnatého výběžku a zamávat na rozhodčího na znamení ukončení pokusu.
Stopky se zastavily na výsledném čase 7 hodin, 9 minut a 55 vteřin a já o pár minut později vylézám na doprovodnou loď. Všichni jsou absolutně nadšení. Na obligátní otázku, jak se mi plavalo, odpovídám: „plavalo se mi dobře, ale bylo to docela studené.“ V tu chvíli jsem se dozvěděl, že voda měla po téměř celou dobu pod 14 °C místo vysněných 17 °C.
Vyčerpání jde ale stranou a nastupuje hřejivý pocit štěstí, po Abhejali Bernardové, která zde uspěla už v roce 2018, se totiž oficiálně stávám druhým českým plavcem a prvním mužem, který tuto úžinu zdolal. Zároveň jsem podpořil pacienty s roztroušenou sklerózou a také si splnil kvalifikační podmínku pro následující přeplavbu, kterou, tentokráte v Evropě mezi Severním Irskem a Skotskem, bude obávaný Severní kanál.
