Severní kanál, pro někoho strašák dálkového plavání, pro mě další splněný krok skládačky jménem Ocean’s Seven. Slovy nedokáži vyjádřit, jak moc jsem vděčný za to, co se mi podařilo, a na tento kanál budu vždy pohlížet s respektem.
Celá myšlenka na to, že Severní kanál bude mým dalším cílem, se zrodila teprve v březnu na Novém Zélandu. Tam jsem si totiž splnil kvalifikační podmínky pro tuto výzvu. Když jsem se to dozvěděl, nelenil jsem a napsal organizaci Infinity Channel Swimming. Ti mi kvalifikaci uznali a domluvili jsme se na termínu – poslední týden v červnu.
Naneštěstí jsem onemocněl a můj termín byl přesunut na konec prázdnin, 19. – 26. 8. 2026, za což jsem nesmírně vděčný.
Po nemoci jsem si pak v rámci přípravy zaplaval náš jediný ultramaraton – Celé Lipno, kde jsem stanovil nový traťový rekord.
Příprava se tedy vyvedla na jedničku a s příchodem 15. srpna se mohlo letět do Belfastu, města, od kterého je Severní kanál, co by kamenem dohodil.
Po slunečném přivítání v Severním Irsku nás přivítali i místní otužilci, Chunky Dunkers, v nedalekém Donaghadee, kde jsme byli ubytovaní. S těmi a dalšími adepty na pokoření úžiny jsme pak každý den trénovali a zvykali si na místní podmínky.
Počasí si však pro nás nachystalo divokou hru, která si vyžádala několik časových přesunů a nakonec i změnu samotného místa startu.
Protože se otočil vítr, plavat se mělo v opačném směru, ze Skotska do Irska – ve směru, který se považuje za náročnější a je v něm mnohem méně úspěšných pokusů.
Start tak byl stanoven na 24. 8. v 8 hodin ráno ze skotského břehu, kousek na sever od městečka Portpatrick. Po nalodění nás tak čekala hodinu dlouhá cesta na druhý břeh, která byla náležitě vlnitá.
Těsně před skokem do vody jsem váhal, jestli neskočím šipku, pak mi ale proběhlo hlavou: Skočíš tam, obličejem potkáš medúzu a skončíš ještě dříve, než jsi začal. Tak tedy nastal skok po nohách a doplavání ke břehu. Start probíhal proti sluníčku, tak byl trochu zmatený. Naše rozhodčí nezapnula stopky a čas startu se tak musel lovit ze startovního videa. Aby toho nebylo málo, do živého sledování zanesla čas, kdy jsme ještě ani nebyli u pobřeží.
Přežili jsme to, a tak se mohlo začít plavat. Voda byla příjemná, celou dobu kolísala mezi třinácti a čtrnácti stupni.
Uběhla hodina, dvě, tři, probíhala krásná svižná krmení a po strašácích Severního kanálu jen lehké stopy v podobě žahadel zvedajících se z hloubky a téměř všudypřítomného brnění na rukou a na nohou. Velký zlom nastal asi po pěti hodinách, kdy jsem strčil svou levou ruku přímo pod klobouk medúzy, která se vznášela na hladině, a odstrkuji ji stranou. To mě docela vyděsilo, opravdu to totiž intenzivně pálí (a večer kvůli tomu nemohu usnout). I přes blízký kontakt nepolevuji a s hlasitou podporou svého týmu držím tempo, díky kterému se bleskově blížím k pobřeží, k vytouženému cíli.
Po nějaké době si všímám, že se objektivy na lodi začínají stáčet i na horizont, a ve mně se začínají probouzet naděje – už tam asi budeme!
V poslední hodině se snažím navyšovat tempo ve snaze stáhnout výsledný čas pod deset hodin. Loď náhle zastavuje a já zvedám hlavu dopředu – břeh, zase skála, takže dohmat musí proběhnout ve vodě. Zbývá mi posledních sto metrů a začíná se objevovat dno. Je blíž a blíž, kameny na dně. Doufám, že se někde nesedřu. Nakonec ne, já se dotýkám a mávám v euforii směrem k lodi.
Je konec, jsem prvním Čechem v tomto směru. 9 hodin 35 minut a 57 vteřin, je to pod deset. Později se dokonce dozvídám, že jsem se dostal do klubu Sub-10, klubu, v němž je pouze 14 dalších plavců, kteří zvládli Severní kanál překonat pod 10 hodin. A všehovšudy 3. nejrychlejší výkon ve směru Skotsko -> Severní Irsko.
