Historie plavání otužilců – část 2., Otužování a jeho vývoj

vincenz_priessnitz

Vincenz Priessnitz

Otužování a jeho vývoj
Pod pojmem otužování zpravidla rozumíme činnost, jejímž výsledkem má být schopnost organismu správně a pohotově reagovat na klimatické výkyvy zevního prostředí. Při každodenním životě přichází z jednotlivých vlivů podnebí nejvíce v úvahu sluneční záření a změny teploty. Otužování je tak staré jako lidstvo samo. Člověk v něm zastával jak roli pasivní, když byl přírodou tvrdě a soustavně otužován, neboť jeho odolnost byla podmínkou přežití, tak roli aktivní vždy, když si uvědomil, že mu zvyšování otužilosti přináší výhody.
Ze starověku můžeme vzpomenout Sokrata, který se roku 422 př. n. l. zúčastnil ve věku 48 let válečného tažení. Diogenes Laeterský o něm píše, že byl velmi otužilý. Po celý rok prý chodil bos. Seneca mladší, vychovatel císaře Nerona, byl údajně také velmi otužilý a po celý rok se koupal a plaval v Tibeře.
Z osobností doby nepříliš dávné musíme vzpomenout německého faráře Kneippa (CAPKO, Ján. Základy fyziatrické léčby. Vyd. 1. Praha: Grada, 1998, s. 99), jehož léčebná metoda spočívala v soustavném otužování studenou vodou za pobytu v přírodě. Z té doby se nám zachoval i termín knajpování, což bylo brouzdání ve studené vodě, nebo alespoň v ranní rose. Přejdeme-li státní hranici do Německa poblíž Železné Rudy, narazíme na mělký umělý vodní kanál, který má název Kneipperbach. Na Moravě působil další průkopník otužování, lidový léčitel Vincenz Priessnitz, který byl nazýván „vodní lékař“, ačkoli lékařem nikdy nebyl. Vzpomínáme na něho jako na zakladatele moderního způsobu vodoléčby a založil také léčebný ústav v lázních Jeseník. Po něm dosud nazýváme mokrý obklad, překrytý suchou látkou. Odolnost vůči chladu sledovali velmi pečlivě i čeští lékaři. Dokazovali, že otužování má význam pro prevenci tzv. chorob z nachlazení. Běžné otužování by se mělo stát součástí života každého člověka (ZEMAN, Václav. Adaptace na chlad u člověka: možnosti a hranice. 1. vyd. Praha: Galén, 2006, s. 9).

Adaptace na chlad
Reakce a adaptace lidského organismu na působení extrémního chladu nabývá v poslední době na důležitosti v souvislosti s nutností pobytu v drsných klimatických podmínkách. Nejedná se vždy jen o sportovní, rekreační a pracovní pobyt, ale také o vojenský výcvik, kterému věnují pozornost především skandinávské armády, USA a Kanada.
V našich podmínkách se s problematikou extrémního chladu setkávají některá sportovní odvětví, např. horolezci, závodníci v triatlonu, maratónští plavci, vodáci, často také lyžaři a především tzv. sportovní otužilci, kteří plavou v ledové vodě v zimě. V poslední době je toto odvětví u nás nazýváno také zimní plavání (ZEMAN, Václav. Adaptace na chlad u člověka: možnosti a hranice. 1. vyd. Praha: Galén, 2006, s. 7).

Účinky na lidské tělo
Postupné otužování má na lidské tělo příznivý vliv, nicméně pokud se nebudou dodržovat jisté postupy a bezpečnost, může mít otužování nedozírné následky.

Pozitivní vliv
Jak již bylo řečeno, má otužování příznivý vliv na lidský organismus. A to ne jen v podobě, že jsme schopni se sprchovat studenou vodou. Jedná se především o výrazně sníženou nemocnost dýchacího ústrojí v důsledku zlepšení reaktivity periferního cévního řečiště, optimální vegetativní reaktivity adaptace nervové soustavy. Předpokládá se, že u otužilců nalezneme i lepší prokrvení sliznic horních cest dýchacích. Asi nejdůležitější je potom zvýšená imunologická reaktivita, díky které mají otužilci celkově sníženou nemocnost akutními chorobami (ZEMAN, Václav. Adaptace na chlad u člověka: možnosti a hranice. 1. vyd. Praha: Galén, 2006, s. 59).

Rizika
Co má své klady, má přirozeně i zápory. Ne jinak tomu je i u otužování. Pokud nebude respektována bezpečnost a vlastní limity, může dojít k řadě nepříjemností a nebezpečí.

Hypotermie
O hypotermii mluvíme při snížení tělesné teploty pod 35°C. Postihuje tedy komplexně celý organismus (NARVANI, A, P THOMAS. Key topics in sports medicine. New York: Routledge, 2006, p. 271).
Hypotermii dělíme na mírnou, kdy tělesná teplota (měřeno v konečníku) klesá k hodnotám blízkým 32°C. Z tohoto podchlazení se dokáže organismus dostat ještě vlastními silami při pobytu v teplé místnosti, pohybovou aktivitou, třesem a pitím teplých nápojů (ZEMAN, Václav. Adaptace na chlad u člověka: možnosti a hranice. 1. vyd. Praha: Galén, 2006, s. 35).
Klesne-li teplota v konečníku na hodnoty 30-32°C, mluvíme o střední hypotermii. Zde se již projevuje nepříznivý vliv chladu na vodivý systém srdce, takže se objevuje bradykardie a poruchy srdečního rytmu od méně závažných až po vyloženě nebezpečné, jako jsou komorová tachykardie a fibrilace komor. Vyžaduje pomalé zahřívání, aby se předešlo poruchám srdečního rytmu.
Pokles tělesné teploty pod 30°C potom znamená těžkou hypotermii. Ta bývá provázena nebezpečnými poruchami srdečního rytmu, poklesem krevního tlaku a mělkým dýcháním (TIPTON, M., EGLIN, C., GENNSER, M., et al. Immersion deaths and deterioration in swimming performance in cold water. Lancet, 1999, 354, p. 626-629). Při těžké hypotermii vedou uvedené poruchy k retenci CO2 a k metabolické acidóze. Při tělesné teplotě pod 30°C se také objevují poruchy mentálních funkcí, počínaje apatií, přes zmatenost provázenou neadekvátním chováním, které končí v letargii a bezvědomí. V důsledku poruchy receptorů v mozku se v agónii může paradoxně objevit pocit tepla, který vede k tomu, že se postižený člověk začne svlékat (GRANBERG, PO. Human psychology under cold exposure. Arctic Med Res, 1991, 50 (suppl. 6), p. 23-27). Je nutná hospitalizace a intenzivní péče.
Již při tělesné teplotě pod 34°C začíná hypotalamus ztrácet schopnost regulovat teplotu těla. Úplně jí ztrácí při tělesné teplotě pod 29°C. Organismus pak již není schopen se vlastními silami z podchlazení dostat. Smrt nastává při poklesu tělesné teploty na 24-25°C (ZEMAN, Václav. Adaptace na chlad u člověka: možnosti a hranice. 1. vyd. Praha: Galén, 2006, s. 35).

Vliv na myokard
Skutečnost, že chlad může zhoršit potíže se srdcem je známá a může být také provokujícím momentem při vzniku stenokardií. V chladu se významně zvyšuje pravděpodobnost srdečního infarktu. Chlad působí na sinusový uzel zpomalením tepové frekvence s následnými poruchami rytmu a srdeční zástavou. Na druhé straně může vést pozvolné přivykání chladu k adaptaci.

Diving reflex
Diving reflex je přirozená reakce organismu na ponoření těla, zvláště obličeje do studené vody. Spočívá ve zpomalení tepové frekvence téměř pravidelně u všech osob. U disponovaných jedinců se navíc může objevit porucha srdečního rytmu, v extrémních případech i náhlá reflexní zástava srdeční činnosti. Preventivně se nedoporučuje náhlé ochlazení těla, zvláště pak skoky do studené vody po hlavě (KUČERA, Miroslav, DYLEVSKÝ, Ivan. Sportovní medicína. 1. vyd. Praha: Grada Pub., 1999, s. 121).

Respirační trakt
Chladný vzduch pod -12°C může při dýchání ústy způsobit pokles dechové frekvence a snížit dechový objem, tzv. pozátěžový bronchospasmus. Vyskytuje se i u osob, které netrpí astmatem. Osobám trpícím astmatem se doporučuje nosit ochranné masky, které vdechovaný vzduch nejprve předehřejí.

Vliv na pohybový aparát
Při plavání je prakticky každý ohrožen vznikem křečí. Křeče postihují nejčastěji trojhlavý sval lýtkový, ale i další svalové skupiny dolních končetin. Prevencí je systematický trénink a postupná adaptace na studenou vodu. Preventivně se doporučuje nedělat ve studené vodě prudké pohyby, a proto Zeman (ZEMAN, Václav. Adaptace na chlad u člověka: možnosti a hranice. 1. vyd. Praha: Galén, 2006, s. 41) rád vidí, když soutěž ve sportovním otužování nemá závodivý charakter. To je ovšem v dnešní době zcela ojedinělé.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…

© 1998 - 2019 www.plavani.info / www.openwater.cz / www.dalkoveplavani.cz / www.dalkove-plavani.cz Český svaz plavecký sportů / Sekce dálkového a zimního plavání