Historie plavání otužilců – část 1.

A.Šlechta

Antonín Šlechta

Úvod
Moje práce pojednává o historii a vývoji plavání otužilců, sportovního otužování nebo také zimního plavání, jak zní oficiální název.
Přestože se jedná o sportovní činnost s velikou tradicí, žádné oficiální prameny nejsou k dispozici. Jedná se spíše o novinové útržky, které někdo duchapřítomný zachoval, nebo články publikované pamětníky na internetu.
U nás žádná publikace zabývající se přímo historií zimního plavání nebyla nikdy sepsána. Práce má proto za cíl stručně osvětlit vznik a vývoj tohoto sportu, přiblížit nám jeho největší osobnosti a seznámit nás se stávajícími kluby a oddíly zabývajícími se plaváním v ledové vodě, a to na základě rešerše novinových článků, příspěvků na internetu a oral history s dosud žijícími pamětníky.
Práce je rozdělená do jednotlivých kapitol. Úvod je doplněn o stručný přehled prací, které byly napsány na toto téma. Následuje kapitola určující cíle, úkoly a metody práce. Obecný přehled historie plavání od jeho počátku je stručně popsán v následující kapitole. K otužování se dostává v následující kapitole, kde jsou popsány účinky studené vody na lidské tělo, ať už negativní či pozitivní. Na závěr „první části“ práce je ve stručnosti popsána historie sportovního otužování (zimního plavání). Práce pokračuje samostatnou historií jednotlivých klubů a největších osobností toho sportu, které měli přímý vliv na vývoj plavání v ledové vodě do podoby, kterou známe dnes. Text je doplněn o zajímavé obrázky z tohoto zajímavého sportu.

Stručný přehled o použité literatuře:
Sledování historie vývoje zimního plavání je velice obtížné, protože neexistuje žádná publikace, zabývající se tímto tématem. Mnoho cenných informací bylo získáno přímo v klubech nebo při vzájemných rozhovorech s osobnostmi. Doplňující informace potom byly čerpány z internetových článků, webových stránek jednotlivých oddílů, nebo uchovaných novinových článků v archivu pana Radka Táborského, který shromažďuje informace o dálkovém a zimním plavání od jeho počátku pro své internetové stránky www.plavani.info.
Pro sepsání obecné historie plavání byla použita publikace od M. Hocha. Vývoj otužování a jeho vliv na lidské tělo byl potom sepsán pomocí několika lékařských publikací v čele s knížkou od V. Zemana. Zeman ve své knížce stručně popisuje i vývoj sportovního otužování.
K sepsání historie jednotlivých oddílů bylo zapotřebí spolupráce předsedy či někoho zasvěceného do historie daného oddílu. Pouze velmi málo oddílů má totiž svou historii zveřejněnou na webových stránkách. U historie významných osobností byly použity informace získané z článků a příspěvků od V. Židka, V. Kulíčka, starších článků z archivu R. Táborského a z internetových článků publikovaných veřejnými médii.

Cíle práce:
Shromáždit dostupné informace o historickém vývoji plavání otužilců u nás, tj. v Československu a českých zemích, a to pomocí literatury týkající se zimního plavání, doplněné o literaturu zdravotní a oral history.

Úkoly práce:
1) Shromáždit dostupnou literaturu týkající se historie otužování a zimního plavání
2) Shromáždit co nejvíce informací od současných otužilců
3) Z těchto pramenů sestavit obecný přehled historie zimního plavání na našem území
4) Přehled doplnit o vhodnou obrazovou přílohu

Metody práce:
K zachycení historie otužilectví v Československu a českých zemích v chronologické posloupnosti je použita metoda historická, historická syntéza a tzv. oral history. Konečným cílem této metody je zobrazit celek v jeho hlavních rysech tak, aby bylo možno lépe a přehledněji proniknout k jeho poznání.

Stručná historie plavání
O tom, jaký měli první lidé vztah k vodě a k plavání jako takovému, pochopitelně nejsou žádné existující záznamy či doklady. Nicméně na základě studia kmenů, které v současnosti osidlují oblast, kde se první lidé vyskytovali, a hlavně žijí ve velmi podobných podmínkách, lze bezpečně usuzovat, že plavání v té době patřilo k životně důležitým dovednostem. Stejně jako chůze, běh, lezení či házení bylo plavání existenční nutností člověka v jeho soužití s přírodou.
Podle toho, jak dosud plavou domorodci v nitru Afriky a Jižní Ameriky, lze usoudit, že tehdejší lidé používali jak střídavých, tak i současných pohybů končetin po vzoru zvířat. Zřejmě totiž v plavání napodobovali pohyby koně, psa a žáby.
Už z dob starého Egypta jsou dochované důkazy o tom, že plavání patřilo mezi oblíbené činnosti. Jedná se o malby na vázách a četné sošky, které znázorňují člověka jakožto plavce. V papyrových záznamech je také zmínka o učiteli plavání, který učil děti faraonů.
Největší rozmach plavání dosáhlo ve starém Řecku. Plavání bylo totiž považováno za jeden z nejdůležitějších vyučovacích předmětů v gymnáziích. Každý, kdo neuměl číst a plavat, byl považován za nevzdělance. Kromě pořádání soutěží v plavecké a skokanské exhibici, mělo plavání také značný podíl v přípravě řeckého vojska. V námořních bitvách byla speciálně vycvičená skupina plavců, která měla za úkol se pod vodou přiblížit nepřátelským lodím a způsobit nervozitu a paniku v řadách nepřátel ještě před bojem.
Řecký způsob výchovy se později přenesl i do Říma. Vojáci byli nuceni učit se plavat na březích Tibery v šatech a zbroji. Oblíbené bylo potápění a ti nejlepší byli najímáni, aby se spouštěli do potopených lodí pro ztracené poklady.
Poté, co roku 394 n. l. zakázal Theodosius Veliký olympijské hry, nastoupila éra gladiátorů. Obdobou gladiátorských her ve vodě byly naumachie, při kterých se jeden zápasník snažil utopit toho druhého. Zápas končil smrtí jednoho či obou zápasníků.
Největší úpadek tělesné výchovy a tudíž i plavání proběhl v době feudální společnosti, díky křesťanské ideologii („čistá pokožka ukazuje na špinavou duši“), protože ta zakazovala péči o tělo, jakožto ďáblův nástroj. Charakteristickým znakem pro toto období proto byla špína a morové epidemie. Jediné výjimky tvořili prostí lidé, kteří hledali osvěžení v řekách a rybnících, a rytířstvo. Rytíři měli z branných důvodů plavání mezi „sedmi rytířskými dovednostmi“.
Až humanismus přinesl výrazné uvolnění od církevní upjatosti. Začaly se studovat staré řecké spisy a poznávat klasická řecká kultura. Pedagogové zjistili, že plavání patřilo na významné místo tehdejší společnosti. Zrodila se první učebnice plavání od M. Wynmanna (1538) a jeho následovníka Angličana Digbyho. Také Jan Amos Komenský ve svém díle Orbis pictus zobrazil několik způsobů, jak překonat vodní toky člověkem.
Zásadní obrat nastal až v kapitalistické společnosti, kdy si masivní rozvoj výrobních sil vyžadoval stále větší a hlubší vzdělání. Na popud toho se zakládaly pedagogické ústavy, kde byli mladí vychováváni podle nejnovějších metod. Mezi tyto ústavy patřilo i Basedowovo Filantropinum v Desavě. Zde se vyučovalo tělesné výchově a mezi nejdůležitější předměty patřilo plavání. Absolventi tohoto ústavu zakládali další školy tohoto typu po celé Evropě ve větších městech. (HOCH, Miloslav. Plavání : (teorie a didaktika) [Hoch, 1987]. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987. s. 12-19.)

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…

© 1998 - 2019 www.plavani.info / www.openwater.cz / www.dalkoveplavani.cz / www.dalkove-plavani.cz Český svaz plavecký sportů / Sekce dálkového a zimního plavání